WC Houffalize - fourcross

Kluci pro me prijeli do Stríbra. Prijela i moje Terezka. Tak se jí hned ptám: „Spacák máš?“ „Ne, nemam.“ A sakra, uz premýšlim kam se schovám až bude pršet, jestli me když tak kluci nechaj prespat v aute atd.. Naštestí je v pokoji, co si objednali  kluci, ješte volný místo. Sice to tam vypada jako na detskym tábore a dá se tam povídat pres tri zdi, ale je tam sprcha, záchod a postel. Ubytovaná je tam ješte Jana Horakova, Romana Labounková, ceský a slovenský xc riders.

Cesta tam vypadala asi takhle: ENko spí a když se probudí, chce se podrezat.. Spí i na odpocívadlech a porád si na neco stežuje. Já sedim vepredu a delám navigátora, proto nesmim spát. Tereza vzadu obcas spí, obcas se probudí a rekne kudy máme jet, pže muj orientacní smysl je.. žádnej orientacní smysl nemám.. Robyn chvíli rídí a když nerídí tak spí mezi sedackama a stanem. Na to jak má široký ramena se tam vešel docela dobre. Kváca je táta a asi porád myslí na neco jinýho než na rízení, protože porád uhejbá ke krajnici. Což ostatní nevidí, pže spí. Enkovi je to úplne jedno. Jemu je jedno všechno, když spí.

Po nekolika hodinách dojedem do Houffalize, okouknem situaci a jedem se ubytovat to baráku o kterym jsem se už zminovala. Jezdíme tam zákazem vjezdu a Robyn vždycky troubí.. jako se troubí v Recku. Lepši se potkat s jinym autem než prodrít vanu.. no ne snad?!!

První den tréninku: Trat je lehká. Ne, vlastne není. Ty skoky jsou tak kratký, že je težký je nepreletet. „Profi sekce“ má dva vetší doubly, který jsem já i Terezka skocili. První trochu delší, druhej krátkej a hned za ni zatácky. Zatácky tu byly složitý. Moc jsem nevedela jestli si vybrat vnejšek kde se dalo oprít a byla rychlost nebo vnitrek, kde to bylo o trochu rychlejší, dalo se tam zavrít hodne lidí, ale taky to smrdelo zavrením rídítek a štírem hozenym do kamenu. To bylo v tréninku videt casto. Cílová rovinka mela za sebou tri dropy. Ten první se dával bunnyhopem, na druhej už byl velkej speed a tak se musel spíš tlumit a tretí byl.. byl z metrový zídky na placku na asfalt. Toho se bála Tereza, že jí to utrhne její nožicky. Me to bylo jedno, já mám nohy jako kuly a vzadu tlumic. Jana když dojela do cíle, konstatovala, že jí to málem urvalo kozy. Nj, každej má svý problémy.

Druhej den - kvalifikace: Trénink je asi až od peti. Kluci si venku servisujou kola a opalujou se, ENko porád zkouší svoji kameru, jak jí co nejlíp pridelat k helme a já jsem nervózní, pže se vlastne jenom flákám a nemám co delat. Nakonec to prospim. Naštestí.

Na trati dáme pár jízd a pripravíme se na kvalifikaci. U nás postupuje jenom 16 holek a je nás tu víc. Jsem nervózní, snažim se nedelat chyby. Dolu prijedu s 12. casem a posunu se až na 15. místo. To bylo o fous. Tereza na 22. míste. Je naštvaná. Hodne. Nakonec nás stejne nechaj postoupit všechny, hehe.. Nejlíp z kluku dojel Frky, potom Kamil, Adam Stašek, kterej jede hroznou kudlu, Mechura, Ríha, Kváca, ENko.. atd.. bylo tam hodne cechu..

Tretí den – závod: Trénink od šesti. No tak tedy pojedem na výlet. V jednom aute Labounkovi a Jana, v druhym aute nás jede pet. Plne naloženo. Byli jsme se podivát na prehrade, naštestí nikdo nikam nespad, nikdo nikoho nikam neshodil a Kváca si vytocil totální blbost v automatu s hrackama, stálo ho to celý 2 eura a byl kvuli tomu naštvanej až na benzinku na Rozvadove, po ceste zpátky..

Druhá cást výletu už byla trochu jiná. Jedem takhle po silnici, kocháme se prírodou, campem preplnenym spousty Mandersnovych karavanu a v tom to panu Labounkovi uhne z cesty a udelá díru do kola. „Prestávka, vystupovat.“ Kolo nejde sundat, je tam ohlodanej šroub. Šrocujem se do vetšího auta i s Janou a Romanou a jedem hledat autoservis. Zastavíme se zeptat na benzínce, kde si ješte ke všemu nechá Jana od Romany zavrít prsty do dverí a už to vypadá, že nebude moct vecer závodit. Romana neví, co má delat drív. Jestli se Jane omlouvat nebo ostatním vysvetlovat, že to neudelala schválne.

Asi po hodine najdeme servis. Si žijou ve vate, tyhle mechanici, pže na dvore má postavený ne úplne levný auta. Já se v tom nevyznám, ale otevírací dvere nahoru má málokdo. Treba to tam nekdo zapomel. Když už se s nim Jana domluví, pres paní která delá vlasy jiný paní a ta umí anglicky, se dovíme, že k Labounkovým je už na ceste asistencní služba. Vracíme se zpet na místo nehody a abychom to stihli nakládáme, co má ruce a nohy a musí závodit, do auta. Trénink stíháme v pohode.

Za chvíli mám první rozjíždku. Stojim na startu a uklidnuju se: „O nic nejde. To dáš. Na kole si jela už tolikrát. Nedej se.“ Stojím na startu, napravo Aneke Beerten, padá brána a já nemám uplne nejrychlejší start, pritom jsem je tak pilne trénovala... Do první zatácky jedu jako druhá, snažim se brát co nejvíc vnitrek, v jedný zatácce jsem i vycvakla.. ale porád za sebou nikoho neslyšim.. ješte aby jo, když ta tretí souperka spadla. Takže postupuju z druhýho místa. Druhou jízdu jedem už ve 4. No jsem to pekne projela. Mela jsem je zavrít v tý první zatácce, aspon dve z nich.. Nakonec 14 .místo, Tereza 21., Jana druhá, pže nemela šanci brzdit s tema priprenýma prstama a Romana ctvrtá. Z kluku zajel nejlíp Kamil.

Cesta zpátky probíhala podobne jako cesta do Belgie. Akorá že já jsem to tedka celý prospala..

Nakonec díky všem za super výlet a skvelou náladu za všech okolností!

Galerie plná nemeckých tanku a památek tady.